Závod s časem 2: Moře2017videoinstalace, 6x videoprojekce, rozměry variabilní
Práce Závod s časem 2: Moře představuje logický paradox při chápání sekvence téměř statických filmových záběrů jako sledu jednotlivých okamžiků.
Embedded Files
Podmínky nemožnosti I/VIIZtráta časuskupinová výstava23. 8. – 1. 10. 2017kurátor: Václav Magid
vystavující: Vasil Artamonov, Zbyněk Baladrán, Anne-Claire Barriga, Daniela&Linda Dostálkovy, Chto delat, Tomáš Moravec, Jozef Mrva ml., Matěj Smetana, Jan Šerých, Aleksandra Vajd, Lenka Vítková
Slova „nemám čas“ vyjadřují jednu ze stěžejních charakteristik dnešní subjektivity. Oproti éře, která „věřila v budoucnost“, v posledních dekádách převládá spíše dystopická imaginace. Už nevzhlížíme k budoucnosti s nadějí, ale bojíme se jí. Svou přítomnost již neprožíváme jako aktualitu, kde se činí rozhodnutí vedoucí ke změně, ale jako donekonečna natahované status quo, s nímž jen zdánlivě kontrastuje zrychlování technologických změn a informačního toku.S tím, jak naše senzibilita kolabuje při snaze vyrovnat se s návaly dat a požadavků, se náš životní čas rozpadá na shluk nespojitých fragmentů, jež podléhají komodifikaci. Utíká tedy čas příliš rychle nebo naopak stojí? V každém případě se zdá, že nám už nepatří. Jak si tedy máme vrátit čas? Máme usilovat o zpomalení životního tempa a bránit před zánikem těch pár přetrvávajících výdobytků moderny? Či naopak ještě více akcelerovat vývoj technologií a spekulativně měnit přítomnost tím, že se na ní budeme dívat z perspektivy budoucnosti? Nebo hledat v přítomnosti bod zlomu, který dovolí znovu chápat budoucnost jako otevřenou?
Václav Magid
vystavující: Vasil Artamonov, Zbyněk Baladrán, Anne-Claire Barriga, Daniela&Linda Dostálkovy, Chto delat, Tomáš Moravec, Jozef Mrva ml., Matěj Smetana, Jan Šerých, Aleksandra Vajd, Lenka Vítková
Slova „nemám čas“ vyjadřují jednu ze stěžejních charakteristik dnešní subjektivity. Oproti éře, která „věřila v budoucnost“, v posledních dekádách převládá spíše dystopická imaginace. Už nevzhlížíme k budoucnosti s nadějí, ale bojíme se jí. Svou přítomnost již neprožíváme jako aktualitu, kde se činí rozhodnutí vedoucí ke změně, ale jako donekonečna natahované status quo, s nímž jen zdánlivě kontrastuje zrychlování technologických změn a informačního toku.S tím, jak naše senzibilita kolabuje při snaze vyrovnat se s návaly dat a požadavků, se náš životní čas rozpadá na shluk nespojitých fragmentů, jež podléhají komodifikaci. Utíká tedy čas příliš rychle nebo naopak stojí? V každém případě se zdá, že nám už nepatří. Jak si tedy máme vrátit čas? Máme usilovat o zpomalení životního tempa a bránit před zánikem těch pár přetrvávajících výdobytků moderny? Či naopak ještě více akcelerovat vývoj technologií a spekulativně měnit přítomnost tím, že se na ní budeme dívat z perspektivy budoucnosti? Nebo hledat v přítomnosti bod zlomu, který dovolí znovu chápat budoucnost jako otevřenou?
Václav Magid
Race Against Time 2: The Sea2017video installation, 6x video projection, dimensions variable
The work is based on a logical paradox when understanding a sequence of almost still film shots as a series of static frames.
The work is based on a logical paradox when understanding a sequence of almost still film shots as a series of static frames.
Conditions of impossibility I/VIILoss of timegroup exhibition23. 8. – 1. 10. 2017curated by: Václav Magid
exhibiting artists: Vasil Artamonov, Zbyněk Baladrán, Anne-Claire Barriga, Daniela&Linda Dostálková, Chto delat, Tomáš Moravec, Jozef Mrva jr., Matěj Smetana, Jan Šerých, Aleksandra Vajd, Lenka VítkováThe words ‘I don’t have time’ embody one of the key features of contemporary subjectivity. Compared to an era that ‘believed in the future’, the last few decades have been dominated more by a dystopian imaginary. We no longer look to the future with hope but with fear. We no longer experience the present as the locus of becoming, where decisions are being forged that lead to change, but as the endless prolongation of a status quo, with which the acceleration of technological changes and the flow of information is in only ostensible contrast.In that our sensibility is collapsing in its attempt to cope with the flood of data and demands, our living time is fracturing into a cluster of discrete fragments subject to commodification. Is time passing too fast? Or is it simply standing still? What seems clear is that it no longer belongs to us. So how can we regain time? Should we try to slow down the pace of life and save the few remaining achievements of modernity from extinction? Or should be accelerate still further the development of technology and speculatively change the present such that we look at it from the perspective of the future? Or should we find a point of leverage in the present that will allow us once more to understand the future as open?
Václav Magid(transl. Phil Jones)
exhibiting artists: Vasil Artamonov, Zbyněk Baladrán, Anne-Claire Barriga, Daniela&Linda Dostálková, Chto delat, Tomáš Moravec, Jozef Mrva jr., Matěj Smetana, Jan Šerých, Aleksandra Vajd, Lenka VítkováThe words ‘I don’t have time’ embody one of the key features of contemporary subjectivity. Compared to an era that ‘believed in the future’, the last few decades have been dominated more by a dystopian imaginary. We no longer look to the future with hope but with fear. We no longer experience the present as the locus of becoming, where decisions are being forged that lead to change, but as the endless prolongation of a status quo, with which the acceleration of technological changes and the flow of information is in only ostensible contrast.In that our sensibility is collapsing in its attempt to cope with the flood of data and demands, our living time is fracturing into a cluster of discrete fragments subject to commodification. Is time passing too fast? Or is it simply standing still? What seems clear is that it no longer belongs to us. So how can we regain time? Should we try to slow down the pace of life and save the few remaining achievements of modernity from extinction? Or should be accelerate still further the development of technology and speculatively change the present such that we look at it from the perspective of the future? Or should we find a point of leverage in the present that will allow us once more to understand the future as open?
Václav Magid(transl. Phil Jones)
(Fotografie z výstavy)
(photos from the exhibition)
(photos from the exhibition)
Google Sites
Report abuse