Těžko si představit více nicneříkající název výstavy než je „Něco jiného”. Smetana v něm však odkazuje k potížím s lidským jazykem a jeho současným stavem. Dnešní jazyk – především anglický – se vyznačuje rychlým vznikem slov, která se snaží popsat dosud nepojmenované jevy, chování nebo události. Termíny jako gaslighting, lovebombing, overkill nebo doomscrolling vznikají jako odpověď na potřebu pojmenovat dosud nejasně uchopené formy lidského jednání a technologických jevů. Někdy je touha pojmenovat velmi specifický jev poháněna vůlí zbavit ho tajemství a vyjevit ho na světlo. Tento plíživý demystifikační proces postupně připravuje náš současný svět o tajemství, neurčitost a nepopsatelnost.

Existuje však i proces obrácený. Umělec Jan Haubelt kdysi výstižně nazval svou výstavu „Nepraktická nálada” – název, který přímo vybízel k používání světa neprakticky. Když se procházíme přírodou nebo městem bez mapy, někdy se přepneme do stavu, kdy netušíme, kde se nacházíme. Nemusíme znát název ulice či směr naší cesty, můžeme se ztratit, toulat se, „odjmenovat si” to, co vidíme kolem sebe, a tak být neustále udivováni a překvapováni.

Na výstavě „Něco jiného” vidíme pět objektů seřazených v řadě za sebou. Počáteční objekt lze označit za stůl, koncový pokládáme za klasickou židli. Jak však označíme předměty mezi nimi? Směrem od stolu se míra „stolovitosti” snižuje, směrem k židli se míra „židlovitosti” naopak zvyšuje. I když tyto objekty dokážeme nějak popsat – například jako „nižší stolek se zvláštním držátkem” – stále zůstávají nějak nejednoznačné, jsou něčím mezi, něčím jiným.

Jednotlivé předměty lze také vnímat ve vztahu k dalším objektům v sekvenci. Můžeme sledovat jejich vzájemné prostorové vztahy, postupné zužování nohou nebo prodlužování opěradla. Každý z objektů tak získává svůj význam nejen sám o sobě, ale zároveň v kontextu celé série. Smetana vytváří jevy a děje bez předem určené funkce, bez přesně vymezené pozice ve světě a nabízí používání světa, vedené nepraktickou náladou.

It is hard to imagine a more inarticulate exhibition title than “Something Else.” In it, however, Smetana refers to the difficulties with human language and its current state. Today's language—especially English—is characterized by the rapid emergence of words that attempt to describe previously unnamed phenomena, behaviors, or events. Terms such as "gaslighting," "lovebombing," "overkill," or "doomscrolling" emerge in response to the need to name new forms of human action and technological phenomena.

Sometimes the desire to name a very specific phenomenon is driven by a desire to strip it of its mystery and bring it to light. This creeping process of demystification gradually deprives our contemporary world of mystery, indeterminacy, and indescribability.

But there is also a reverse process. The artist Jan Haubelt once aptly titled his exhibition “Impractical Mood”—a title that directly encouraged using the world impractically. When we walk through nature or a city without a map, we sometimes switch to a state of having no idea where we are. We may not know the name of the street or the direction of our path; we may get lost, wander, “un-name” what we see around us, and thus be constantly amazed and surprised.

In the exhibition “Something Different” we see five objects lined up in a row. The initial object can be described as a table, the final one as a classic chair. But how do we label the objects in between? Towards the table the degree of “tableness” decreases; towards the chair the degree of “chairness” increases. Even if we can somehow describe these objects—for example, as “a lower table with a special handle”—they still remain somehow ambiguous, something in between, something different.

Individual objects can also be seen in relation to other objects in the sequence. We can observe their spatial relationships to each other, the gradual narrowing of the legs, or the lengthening of the backrest. Each object thus acquires its own meaning not only in itself but also in the context of the whole series.

Smetana creates phenomena and events without a predetermined function ora precisely defined position in the world and offers a use of the world guided by an impractical mood.

Martin Hurych, Curator