Měsíční sonáta2025Galerie moderního umění v Hradci KrálovéKurátor: Martin Fišr
Video: Ivan SvobodaFoto: Jan Kolský
Měsíční sonátavideo instalace / performancepreparovaný mikroskop, zapouzdřené živé želvušky, projektor, reproduktor, klavír, hliníkové trubičky, gumová poutka
Matěj Smetana na výstavě v Černé kostce zvolil živě přenášený obraz a jako herce zvolil želvušky. Pro upřesnění – jde o mikroskopické bezobratlé živočichy se členěným tělem s hlavou a čtyřmi páry končetin. Jejich končetiny bývají zakončeny drápky různých tvarů. Ještě zajímavější je fakt, že želvušky jsou schopny – pokud je vystavíme suchu – přečkat i celá desetiletí. V tomto stavu navíc dokážou přežít skutečně extrémní podmínky: velké teplotní výkyvy, radioaktivní záření i prostředí bez kyslíku. Želvušky cestovaly s kosmonauty opakovaně do vesmíru, kde přežily i vystavení vesmírnému vakuu. V roce 2019 s nimi na povrchu Měsíce při pokusu přistát havaroval modul s „vesmírnou kapslí“ nadace Arch Mission. Je tedy dost možné, že jde o další známý druh (po člověku), který se ze Země dostal na Měsíc.
Ve videoinstalaci Smetana želvušky přenesl rovněž na Měsíc, ale v podobě zmenšené fotografie. Vytvořil umělé prostředí, kde je nechává žít v kryptobiotickém stavu a vzhledem k odolnosti a nenáročnosti tohoto druhu snad i prosperovat. Přímý přenos z Petriho misky pravděpodobně nebude tak akční jako televizní show Survivor, rozhodně však bude mít blíže k animaci, tentokrát živé.
V rámci zahájení výstavy připravil Matěj Smetana performanci, která spojila živé hudební vystoupení s konceptuálním přístupem k interpretaci klasické hudby. Autor požádal dvojici hudebník–nehudebník, aby pomocí lehkých kovových drátků (po realizaci akce vystavených) zahráli známou první větu Beethovenovy Měsíční sonáty (Sonáta č. 14 cis moll, op. 27 č. 2 – I. věta: Adagio sostenuto). Za piano zasedl nehudebník, tedy osoba, která neměla žádnou předchozí zkušenost s hrou na klavír. Hudebník ovládal nehudebníka jako živou loutku. Vzhledem ke specifické formě přenosu pohybu byl hudební projev přirozeně ovlivněn nepravidelností a nepřesností. Tím se známá melodie proměnila ve fragmentovanou, fyzicky zprostředkovanou interpretaci.
Také v tomto díle se Matěj Smetana věnuje výzkumu hranic oboru animace, především když se zamyslíme nad původem tohoto slova – latinský výraz anima označuje duši. Animovat tedy znamená dávat duši, oživit. Hráč, který vede hru, určuje klavírní prstoklad a v podstatě dává život i duši hráči, který se dotýká kláves. Záznam vernisážové performance i kovová táhla se staly součástí instalace výstavy.
Obě výstavy spojuje ve své podstatě optimistické vidění světa, víra v člověka a (nejenom) vědeckotechnologický pokrok. Vlajky Země určené vesmířanům, kolonizace vesmíru i zprostředkovaná možnost zahrát si vlastnoručně a bez jakékoli přípravy Beethovenovu sonátu nepředstavují únik. Výstavy nejsou pozváním na „planetu B“, která vyřeší všechny naše aktuální problémy. Před klimatickou změnou nikam neutečeme. Tento druh eskapismu umožňuje odstup a hlubší zamyšlení. Možná je to jeden z dalších apelů, aby se z lidí nestali nedobrovolní „poslední malíři“, jako ve videu Matěje Smetany, které má GMU ve svých sbírkách. Dospět ke kvalitnímu uměleckému dílu až v podmínkách kataklyzmatu nebo jaderného výbuchu snad nechce nikdo.
(Martin Fišr)
Embedded Files
Moonlight Sonata 2025 Gallery of Modern Art in Hradec Králové Curator: Martin Fišr
Video: Ivan Svoboda Photo: Jan Kolský
Moonlight Sonata video installation / performance prepared microscope, encapsulated live tardigrades, projector, speaker, piano, aluminum wires, rubber loops
At the exhibition in the Black Cube, Matěj Smetana chose live-transmitted imagery and cast tardigrades as his actors. To clarify: these are microscopic invertebrates with segmented bodies, a head, and four pairs of legs, usually ending in claws of various shapes. Even more remarkable is their ability—when exposed to desiccation—to survive for decades. In this cryptobiotic state they can endure truly extreme conditions: wide temperature fluctuations, radiation, and even oxygen-free environments. Tardigrades have repeatedly traveled into space with astronauts, surviving exposure to the vacuum of outer space. In 2019, a lander of the Arch Mission Foundation carrying a “space capsule” crashed on the Moon, releasing them on the lunar surface. It is therefore quite possible that tardigrades are the next known species (after humans) to have reached the Moon.
In Smetana’s video installation, tardigrades are also transported to the Moon—but in the form of an enlarged photograph. He created an artificial environment in which they exist in their cryptobiotic state and, given their resilience and modest needs, might even prosper. The live feed from the Petri dish may not be as action-packed as the reality show Survivor, but it certainly comes closer to animation—this time, a living one.
For the exhibition’s opening, Smetana staged a performance that joined live music with a conceptual approach to the interpretation of classical music. He asked a duo—musician and non-musician—to perform the famous first movement of Beethoven’s Moonlight Sonata (Sonata No. 14 in C-sharp minor, Op. 27 No. 2 – I. movement: Adagio sostenuto), using thin metal wires (later exhibited as part of the installation). The non-musician, with no prior piano experience, sat at the instrument. The musician controlled the non-musician like a living marionette. Due to the specific mechanics of this transfer of movement, the musical performance was naturally marked by irregularity and imprecision. The well-known melody thus transformed into a fragmented, physically mediated interpretation.
Here too, Smetana pursues his exploration of the boundaries of animation, especially when we recall the origin of the word: the Latin anima means soul. To animate, then, is to give soul, to bring to life. The guiding player determined the fingering and, in a sense, gave life and soul to the one who touched the keys. The video documentation of the performance, along with the metal wires, became integral parts of the installation.
At their core, both exhibitions share an optimistic view of the world, a belief in humanity and in (not only) scientific and technological progress. Earth flags destined for extraterrestrials, the colonization of space, or the mediated possibility of playing Beethoven’s sonata oneself without any preparation do not represent escapism. These exhibitions are not an invitation to a “planet B” that would solve all our current problems. We cannot escape climate change. This form of escapism allows for distance and deeper reflection. Perhaps it is another appeal not to let ourselves become the involuntary “last painters,” as in Smetana’s video held in the GMU collection. Surely, no one wishes to arrive at the creation of a truly significant artwork only in the midst of cataclysm or nuclear disaster.
(Martin Fišr)
Video: Ivan Svoboda Photo: Jan Kolský
Moonlight Sonata video installation / performance prepared microscope, encapsulated live tardigrades, projector, speaker, piano, aluminum wires, rubber loops
At the exhibition in the Black Cube, Matěj Smetana chose live-transmitted imagery and cast tardigrades as his actors. To clarify: these are microscopic invertebrates with segmented bodies, a head, and four pairs of legs, usually ending in claws of various shapes. Even more remarkable is their ability—when exposed to desiccation—to survive for decades. In this cryptobiotic state they can endure truly extreme conditions: wide temperature fluctuations, radiation, and even oxygen-free environments. Tardigrades have repeatedly traveled into space with astronauts, surviving exposure to the vacuum of outer space. In 2019, a lander of the Arch Mission Foundation carrying a “space capsule” crashed on the Moon, releasing them on the lunar surface. It is therefore quite possible that tardigrades are the next known species (after humans) to have reached the Moon.
In Smetana’s video installation, tardigrades are also transported to the Moon—but in the form of an enlarged photograph. He created an artificial environment in which they exist in their cryptobiotic state and, given their resilience and modest needs, might even prosper. The live feed from the Petri dish may not be as action-packed as the reality show Survivor, but it certainly comes closer to animation—this time, a living one.
For the exhibition’s opening, Smetana staged a performance that joined live music with a conceptual approach to the interpretation of classical music. He asked a duo—musician and non-musician—to perform the famous first movement of Beethoven’s Moonlight Sonata (Sonata No. 14 in C-sharp minor, Op. 27 No. 2 – I. movement: Adagio sostenuto), using thin metal wires (later exhibited as part of the installation). The non-musician, with no prior piano experience, sat at the instrument. The musician controlled the non-musician like a living marionette. Due to the specific mechanics of this transfer of movement, the musical performance was naturally marked by irregularity and imprecision. The well-known melody thus transformed into a fragmented, physically mediated interpretation.
Here too, Smetana pursues his exploration of the boundaries of animation, especially when we recall the origin of the word: the Latin anima means soul. To animate, then, is to give soul, to bring to life. The guiding player determined the fingering and, in a sense, gave life and soul to the one who touched the keys. The video documentation of the performance, along with the metal wires, became integral parts of the installation.
At their core, both exhibitions share an optimistic view of the world, a belief in humanity and in (not only) scientific and technological progress. Earth flags destined for extraterrestrials, the colonization of space, or the mediated possibility of playing Beethoven’s sonata oneself without any preparation do not represent escapism. These exhibitions are not an invitation to a “planet B” that would solve all our current problems. We cannot escape climate change. This form of escapism allows for distance and deeper reflection. Perhaps it is another appeal not to let ourselves become the involuntary “last painters,” as in Smetana’s video held in the GMU collection. Surely, no one wishes to arrive at the creation of a truly significant artwork only in the midst of cataclysm or nuclear disaster.
(Martin Fišr)
Google Sites
Report abuse