Zapomeňte na Interstellar (Christopher Nolan, 2014) nebo Návrat do budoucnosti (Back to the Future, Robert Zemeckis, 1985). Nejde o velkolepé cestování časem v hollywoodském stylu. Matěj Smetana ve své nové výstavě Prázdná hlava ukazuje, že „cestování časem“ se děje v mnohem subtilnějších rovinách. Možná ve stavech drobných časových skoků tam a zpět; v podobě drobných odchylek, které naše vědomí registruje, ale vzápětí je možná vytěsní jako chybu v systému. Je to pocit podobný záblesku něčeho, co zahlédnete za rohem budovy, ale co v momentě, kdy tam skutečně pohlédnete, nenávratně zmizí. Někdo by to nazval déjà vu, někdo zase nepozorností či vypnutím hlavy vyvolanými nekonečným scrollováním sociálních sítí.

Křesťanství přineslo představu, že čas má začátek (Stvoření) a konec (Poslední soud). V tomto pojetí čas přestal být „kruhem“ a stal se „přímkou“, která někam směřuje; získává svou linearitu. Isaac Newton později chápal čas jako absolutní veličinu, která plyne rovnoměrně a nezávisle na pozorovateli. Avšak na počátku dvacátého století Albert Einstein tuto představu zpochybnil. Ukázal, že čas je závislý na pohybu pozorovatele a že společně s prostorem tvoří jednotný celek: časoprostor. A tak nemůžete pohnout s jedním, aniž byste ovlivnili druhé. To, co vnímáme jako „teď“, může být pro někoho jiného, pohybujícího se jinou rychlostí, minulost nebo budoucnost. A právě zde vzniká tření mezi časovým řádem a subjektivním prožitkem, jež otevírá Smetanovu Prázdnou hlavu.

Leitmotivem výstavy jsou zdánlivě banální motivy vytržené ze své každodennosti, která již dávno propadla do své rutiny. Typizované hodiny, tento až nostalgický objekt, důvěrně známý ze školních chodeb či nádražních nástupišť, zde symbolizuje svět, v němž vše musí fungovat bezchybně. V tomto světě se nesmí nic opozdit ani urychlit. Čas je měřen s neúprosnou přísností, podobně jako u proslulých japonských rychlovlaků Šinkansen (Shinkansen), jejichž průměrné zpoždění se počítá v sekundách. Avšak Smetana tyto hodiny podrobuje jemné dekonstrukci. Zatímco vaše hodinky odtikávají ve stále stejném rytmu, v prostoru galerie se jejich jistota začíná drolit. Anebo ne? Odehrává se to jen ve vaší hlavě? Je třeba být pozorný, stejně tak jako u animované sekvence automatických dveří, u nichž si nejsme jisti, zda patří supermarketu, lékárně, obchodnímu domu či bance. Není jasné, zda vstupujeme dovnitř, nebo vycházíme ven. Možná setrváváme mezistavě; v liminálním prostoru prázdna, kde čas nejde přesně, a přesto se nezpožďuje. Je tohle bezčasí, vize řecké Elysia? Či další záchvěv našich kognitivních funkcí?

Právě vteřinová nepozornost, ono „prázdno v hlavě“ mezi dvěma mechanickými úkony, odhaluje prostor pro spekulaci. Je čas skutečně tak pevný, jak nám tvrdí ciferník na chodbě, nebo je to jen elastická tkanina, která se v galerii právě začala prohýbat? Jsou automatické dveře bránou do stavu, kde na chvíli můžeme přestat myslet a konečně vnímat okolní realitu bez filtrů?

A mimochodem, podívali jste se, jak dlouho jste tu byli?

Forget Interstellar (Christopher Nolan, 2014) or Back to the Future (Robert Zemeckis, 1985). This is not about grand, Hollywood-style time travel. In his new exhibition Empty Head, Matěj Smetana shows that "time travel" happens on far more subtle levels. Perhaps in states of tiny leaps back and forth in time; in the form of minor deviations that our consciousness registers, only to dismiss them a moment later as a glitch in the system. It's a feeling similar to a glimpse of something caught out of the corner of your eye around a building's corner, which vanishes irretrievably the instant you actually look. Some would call it déjà vu; others, inattention or a mental blackout brought on by endless social media scrolling.

Christianity introduced the idea that time has a beginning (Creation) and an end (the Last Judgment). In this conception, time ceased to be a "circle" and became a "line" heading somewhere; it acquired linearity. Isaac Newton later understood time as an absolute quantity, flowing evenly and independently of the observer. But at the beginning of the twentieth century, Albert Einstein challenged this notion. He showed that time depends on the observer's motion and that, together with space, it forms a single unified whole: spacetime. You cannot move one without affecting the other. What we perceive as "now" may, for someone else moving at a different speed, be the past or the future. And it is precisely here, in the friction between temporal order and subjective experience, that Smetana's Empty Head opens up.

The exhibition's leitmotif consists of seemingly banal motifs pulled out of their everyday context, a context long since fallen into routine. The standardized clock — that almost nostalgic object, intimately familiar from school hallways or railway platforms — here symbolizes a world in which everything must function flawlessly. In this world, nothing may run late or early. Time is measured with relentless precision, much like on the famous Japanese Shinkansen bullet trains, whose average delay is counted in seconds. But Smetana subjects these clocks to a subtle deconstruction. While your watch keeps ticking at the same steady rhythm, within the gallery space its certainty begins to crumble. Or does it? Is this happening only in your head? One must pay close attention, just as with the animated sequence of automatic doors, where we're not sure whether they belong to a supermarket, a pharmacy, a department store, or a bank. It's unclear whether we're entering or exiting. Perhaps we remain suspended in an in-between state — a liminal space of emptiness, where time does not run exactly on schedule, and yet is never late. Is this timelessness, a vision of the Greek Elysium? Or just another flicker of our cognitive functions?

It is precisely that second of inattention, that "emptiness in the head" between two mechanical actions, that opens up space for speculation. Is time really as fixed as the clock face in the hallway insists, or is it merely an elastic fabric that has just begun to bend within the gallery? Are the automatic doors a gateway into a state where, for a moment, we can stop thinking and finally perceive the surrounding reality without filters?

And by the way — have you checked how long you've been here?

Tereza Sikorová, Curator